Fakulta
sociálních studií
Katedra
politologie
Kurs
: Politický systém ČR I - POL 705
----------------------------------------------------------------------------------------
Vznik Československa
seminární práce 3. semestr
----------------------------------------------------------------------------------------
Autor
: Lubor Kunc
UČO
: 65343
student
oborů Mezinárodní vztahy a evropská studia - politologie
imatrikulační
ročník 2001
V
Praze dne 21. listopadu 2002
Obsah seminární práce :
Kapitola Strana
Obsah seminární práce 1
1. Úvod 2 - 3
2. Účel
mírových smluv 3
3. Aktéři
mírových smluv 4
4. Vliv smluv
na mezinárodní systém 4 - 6
5. Uznání
československého státu 6 - 7
6. Závazky
československého státu 7 - 8
7. Závěr 9
Seznam použité literatury 10
1. Úvod :
Vznik
samostatného Československa je nedílně spojen s první světovou válkou, která
byla vyvolána zavražděním korunního prince Ferdinanda d´Este v Sarajevu dne 28.6.1914.
Přístup monarchie k incidentu vyprovokoval Rusko jako ochránce Srbska ke
stahování vojsk na hranice. Německo požadovalo okamžité stažení ruských armád a
po odmítnutí tohoto požadavku vypovědělo Rusku dne 1.8. válku. Dne 3.8.
vstoupila německá vojska do Belgie, což způsobilo vstup Francie a Velké
Británie do války. Dne 5. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku a Velká
Británie s Francií vypověděly válku monarchii.
Během
války se na stranu tzv. ”Ústředních mocností” Německa a Rakousko-Uherska
přidalo Turecko (1914) a Bulharsko (1915). Na stranu ”Dohody” - Velké Británie,
Francie a Ruska - se během války přiklonilo Japonsko (1914), Rumunsko (1916),
USA a Řecko (1917) . V obtížné situaci se nacházela Itálie, která měla
spojeneckou smlouvu s Německem a Rakousko-Uherskem, avšak státy Dohody se jí
snažily získat pro svou alianci. Itálie nejprve vyjednávala s oběma stranami až
v roce 1915 se po příslibu územních zisků se přiklonila ke státům Dohody.
Jak
je vidět z výše uvedeného nástinu, vytvořily se dvě aliance, jejichž hlavními
členy byly státy tvořící bývalý ”koncert mocností”. Jelikož se rozdělily do
obou táborů, uvolnila se místa Pruska/Německa a Rakousko-Uherska v ”koncertu”
pro USA, Itálii a Japonsko, které se účastnily mírových jednání ve skupině
”čelných mocností”.
Rusko
se z okruhu velmocí diskvalifikovalo podpisem separátního Brest-litevského míru
s Německem a převzetím moci v zemi bolševiky.
Na
stranu Dohody se přidali i zástupci Čechů a Slováků. Již na podzim 1914
vytvořili dobrovolníci rotu Nazdar v rámci Cizinecké legie. V prosinci 1917
povolila francouzská vláda vytvoření Československé armády ve Francii. V Itálii
se od listopadu 1915 pokoušel M.R. Štefánik zformovat čs. vojsko. Jeho snaha
byla korunována úspěchem až v dubnu 1918. Rychle se na stranu Dohody přidali i
krajané v Rusku, které již v srpnu 1914 vytvořili jednotku ”Družina”.
Česká
a slovenská akce se však neodehrávala jen ve vojenské rovině. Druhým pilířem
byla politická činnost. Zde se vytvořila dvě hlavní centra : Správa čs. spolků
v Rusku (únor 1915) a Český zahraniční komitét v Paříži (zal. 14.11.1915),
která spolu navázala spolupráci a v roce 1916 podepsala tzv. ”Kyjevský zápis”,
na jehož základě byly podřízeny čs. legie v Rusku České národní radě v Paříži
(nový název původního komitétu).
Rozvrat
na frontách donutil Rakousko-Uhersko požádat dne 3.11. 1918 státy Dohody o
příměří. To vstoupilo v platnost následující den. Dne 11.11. 1918 požádalo o
příměří Německo, čímž fakticky skončila první světová válka. Právně však nikoliv,
mír byl uzavřen teprve nabytím platnosti mírových smluv uzavřených mezi státy
Dohody a jednotlivými členy Ústředních mocností v létech
Díky
politické a vojenské činnosti Čechů a Slováků během první světové války se
zařadilo během mírových jednání Československo do skupiny vítězných států,
které se staly smluvními stranami při podpisu mírových smluv.
2. Účel mírových smluv
Mírové
smlouvy se odvolávaly na žádosti jednotlivých Ústředních mocností o příměří z
listopadu
Všechny
smlouvy měly obdobné členění pouze s drobnými odchylkami vzhledem k situaci
poraženého státu. Obecně lze říci, že smlouvy byly tvořeny následujícími
částmi:
· preambulí
· ustanoveními
zakládajícími Společnost národů
· ustanoveními
upravující nové hranice příslušného poraženého státu, příp. nově vzniklých
států v Evropě a uznání nově vzniklých států
· ustanovení
upravující zájmy příslušného poraženého státu mimo Evropu
· ustanovení
týkající se vojenských otázek, válečných zajatců a válečných hrobů
· ustanovení
týkající se ekonomických otázek vč. reparací a rozdělení dluhů mezi následnické
státy zaniklých útvarů
· dopravní
otázky
· ustanoveními
zakládajícími Mezinárodní organizaci práce
· ostatními
ustanoveními .
Uvedené
části se pak členily na jednotlivé články a přílohy, které detailně upravovaly
otázky týkající se příslušných témat, např. mezinárodních vztahů, občanských
práv a povinností, postavení národnostních menšin, sociální problematiky či
ekonomických otázek.
Pro
nás nejdůležitější součástí všech tří smluv bylo mezinárodní uznání suverenity
Československa a jeho hranic. Podrobnější informace o vybraných tématech jsou
uvedeny dále v tomto textu.
3. Aktéři mírových smluv
Smluvními
stranami byly tři kategorie států :
-
čelné mocnosti USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko
-
mocnosti, mezi něž patřily spojenecké státy čelných mocností (např. Řecko,
Rumunsko), zámořské státy (např. Čína, Brazílie, Siam) a dále státy vzniklé
rozpadem Rakousko-Uherska (např. Československo či Polsko)
-
poražené státy (např. Německo, Rakousko, Maďarsko atd.) .
Ve
smlouvách je patrný rozdílný status jednotlivých skupin aktérů : poražené státy
byly nuceny postupovat svá práva, území či materiální a finanční prostředky
zbývajícím skupinám států .
Mocnosti
byly výrazněji zapojeny pouze do dílčích oblastí smluv, které se jich
bezprostředně týkaly (např. Československo do ustanovení Versailleské smlouvy
týkající se plavby na Labi (zákon 1921a, čl. 331-353), v jiných částech smluv
byly pouze smluvními stranami následující čelné mocnosti (např. mezispojenecké
dozorčí komise ustavené dle čl. 203 zákona 1921a, čl. 149 zákona 1921b a čl.
133 zákona 1922a složené pouze ze zástupců čelných mocností). Vybraným
mocnostem byl zajištěn větší vliv jejich dočasným jmenováním za členy Rady
Společnosti národů (viz zákony 1921a, 1921b a 1922a, ustanovení čl. 4) či
jiných orgánů.
Rozhodující
aktéry byly čelné mocnosti, které byly vedoucími členy všech orgánů a
organizací zřízených mírovými smlouvami a garanty nově vznikajícího
mezinárodního systému, a proto nemusely své pozice obhajovat volbami (viz
zajištěná účast čelných mocností v Radě Společnosti národů dle zákonů 1921a,
1921b, 1922a čl. 4). Vzhledem k jejich pozici zakotvené v uvedených mírových
smlouvách můžeme říci, že multipolární systém pokračoval i po skončení první
světové války, ovšem s jinými aktéry a více formalizovaným způsobem .
Jelikož
poražené státy měly své ekonomické i politické zájmy mimo Evropu (Německo např.
v Libérii, Maroku a Číně; Rakousko-Uhersko v Egyptě, Číně či Siamu), staly se
smluvními stranami i státy zámořské .
4. Vliv smluv na mezinárodní systém
Mírové
smlouvy měly výrazný dopad na mezinárodní systém až do konce druhé světové
války a některá ustanovení smluv mají platnost ještě nyní (např. rozčlenění
členských států Společnosti národů na stálé a volené členy Rady bylo převzato
Organizací spojených národů). Jiným příkladem je ustavení čl. 363 zákona 1921a
o pronajmutí části přístavu Hamburk na 99 let Československu.
Smlouvy
založily dvě mezinárodní instituce a řadu mezinárodních orgánů. Nově založenými
institucemi byla Společnost národů (čl. 1 - 26 zákonů 1921a, 1921b, 1922a),
která měla zajistit: ”rozvoj součinnosti mezi národy a k tomu, aby se
jim zaručil mír a bezpečnost, je dlužno přijmout jisté závazky, že se
neuchýlí k válce, udržovati veřejně vztahy mezinárodní založené na
spravedlnosti a čestnosti, zachovávat přísně předpisy mezinárodního práva,
uznávané od nynějška za závazné normy jednání vlád, dbáti spravedlnosti a
svědomitě zachovávati všechny smluvní závazky uložené smlouvy ve vzájemných
stycích organisovaných národů ...” (1921a, část I.) .
Z
uvedeného citátu je zřejmé, že rozhodující vliv na Společnost národů mělo
idealistické paradigma, jehož čelným představitelem byl president Wilson, a
které se hlásilo k liberalismu. Založená organizace se měla stát ”organizátorem
národů”, které díky ní, systému mezinárodních smluv a mezinárodnímu právu
překonají anarchičnost mezinárodního systému. Prvotní snahou Spojených národů
bylo zabránění válce mezi členy organizace (obdoba Kantovy myšlenky o neválčení
mezi liberálními státy) obsažená v čl. 12. Porušení závazků o neužívání (či
spíše omezeném používání) války či napadení členského státu nečlenským mělo být
sankciováno ekonomickými opatřeními (čl. 16 zákonů 1921a, 1921b a 1922a) s tím,
že ozbrojená akce může být pouze doporučena jednotlivým členským státům.
Jak
mírové smlouvy po 1. světové válce (čl.
Druhou
organizací zakotvenou v mírových smlouvách byla Mezinárodní organizace práce
(ve smlouvách nazývaná jako ”Organisace práce”, viz čl. 387 - 426 zákona 1921a,
čl. 332-372 zákona 1921b, čl. 315-354 zákona 1922a). Cílem její činnosti mělo
být zlepšení postavení a pracovních podmínek pracujících. Její vznik byl
vynucen vlivem socialistické revoluce v Rusku, která se snažila ”přelít” do
dalších států, což by ohrozilo jak mezinárodní politický systém, tak systém
mezinárodního obchodu. Nutnost tohoto kroku byla umocněna i vznikem
socialistických republik v Maďarsku, na Slovensku, v Bavorsku a dalších
evropských státech, jejichž existence byla sice dočasná, ale ukázala, jaká je
nálada mezi dělnictvem.
Mírové
smlouvy daly dále vzniknout různým mezinárodním a bilaterálním orgánům. Jako
příklad mezinárodního orgánu můžeme uvést mezispojenecké dozorčí komise
dohlížející na plnění podmínek mírových smluv týkajících se odzbrojení
poražených států. Příkladem bilaterálního orgánu jsou smíšené rozhodčí soudy
založené dle čl. 304 zákona 1921a, čl. 256 zákona 1921b a čl. 239 zákona 1922a,
které měly rozhodovat spory vzniklé při aplikaci vybraných ustanovení mírových
smluv. Jejich existence se promítla do čs. právního řádu zákonem 1922b, na
který pak navazovaly vyhlášky ministra zahraničních věcí (např. vyhláška z
28.12.1922 uvedená jako zákon 1922c) .
Versailleská
smlouva se stala téměř precedentem mezinárodního práva týkajícím se
odpovědnosti politických činitelů za jejich činy. Článek 227 zákona č. 1921a
obsahoval veřejnou žalobu německého císaře Viléma II. za porušení mezinárodních
smluv týkajících se neutrality Belgie. Versailleská smlouva předpokládala
vytvoření mezinárodního tribunálu, který by císaře soudil ze německou invazi do
Belgie v roce 1914. Zastáncem tohoto řešení byl britský premiér George a
francouzský předseda vlády Clemenceau, proti byl americký president Wilson. K
soudu však nakonec nedošlo, protože císař se nacházel v Nizozemí, které nebylo
signatářem Versailleské smlouvy a Viléma II. tribunálu nevydalo.
5. Uznání československého státu
Předpokladem
pro vznik reformovaného mezinárodního systému popsaného výše bylo uznání
suverenity nově vzniklých států. Tato uznání byla obsažena ve všech třech mírových
smlouvách a týkala se různých států vč. Československa, jehož mezinárodní
uznání a uznání jeho hranic od spojeneckých i poražených států je obsaženo v
zákoně 1921a (čl.
Teprve
takto uznané státy se mohly stát aktéry mezinárodních vztahů a zapojit se do
činnosti mezinárodních organizací. Československo se stalo např. členem
Společnosti národů, Mezinárodní organizace práce, labské komise (čl. 340 zákona
1921a), dunajské komise (čl. 302 zákona 1921b) či rakouské reparační komise
(čl.
Československu
byla navíc přiznána i území, která v době začlenění jeho teritoria do
Rakousko-Uherska nebyla administrativní součástí Čech, Moravy či Slovenska.
Versailleská
smlouva přiřkla nově vzniklému státu území Hlučínska (čl. 83 zákona 1921a),
které bylo připojeno k ČSR 4.2.1920 (malá část ještě 16.3.1923).
St.
Germainská smlouva s Rakouskem přiznala Československu území Valticka a
Vitorazska (čl. 27, odst. 6 zákona 1921b), která se stala součástí ČSR k 31.7.
1920.
St.
Germainská smlouva (čl. 53, zákon 1921b) a Trianonská smlouva (čl. 48 zákona
1922a) pak uznala československý nárok na Zakarpatskou Ukrajinu, která se stala
největším územím připojeným k Československu mírovými smlouvami. Ve smlouvách
byla zakotvena autonomie Zakarpatska v rámci ČSR (dále ještě potvrzená čl. 10
zákona 1921c), která nebyla nikdy zcela realizována z ideologických důvodů
(idea čechoslovakismu) .
6. Závazky československého státu
Československý
stát se na oplátku musel zavázat k určitým povinnostem. Jeho závazky lze
rozdělit na a) politické, b) ekonomické c) vojenské .
Politickým
závazkem lze nazvat citlivý přístup státu k národnostním menšinám obsažený v
čl. 86 zákona 1921a, čl. 57 zákona 1921b . Z ustanovení čl. 57 pak vycházela
mezinárodní smlouva podepsaná společně se St. Germainskou smlouvou roku 1919
(zákon 1921c) . Československo se podobně jako poražené státy v mírových
smlouvách muselo zavázat mimo jiné k ochraně života a svobody občanů bez ohledu
na jejich původ, státní občanství, jazyk, rasu nebo náboženství (čl. 2 zákona
1921c), dát občanům žijícím na územích odstoupených dle zmíněných mírových
smluv Československu svobodnou volbu svého občanství, volně nakládat se svým
majetkem či rovný přístup k právu .
V
ekonomické části mírových smluv lze vystopovat výrazný vliv liberalismu: volný
mezinárodní obchod bude příznivě působit na mírové soužití jednotlivých států.
V předmětných mírových smlouvách můžeme nalézt systémy, které jsou funkční pod
hlavičkou Mezinárodní obchodní organizace WTO dodnes (Baňouch, Fedorko, 2000,
s. 107-108) :
-
princip nediskriminace požadující při poskytnutí jakékoliv výhody jedním
členským státem druhému automatické rozšíření této výhody na ostatní členské
státy se promítl do čl. 220 zákona 1921b ;
-
princip národního zacházení požadující stejné zacházení s domácím a zahraničním
zbožím byl vtělen např. do čl. 217 - 219 zákona 1921b;
-
princip reciprocity požadující poskytování výhod oběma stranami byl v mírových
smlouvách spíše potlačen ve prospěch poskytování jednostranných výhod
poraženými zeměmi zemím vítězným, přesto ho lze identifikovat např. v čl. 217
(výhoda poskytnutá Rakouskem Československu) a v čl. 224 zákona 1921b (výhoda
poskytnutá Československem Rakousku) .
Zavedení
liberálního obchodního systému v Německu, Rakousku a Maďarsku bylo výhodné pro
společnosti pocházející ze států tvořících ”čelné mocnosti” či ”mocnosti”,
jelikož se jim otevřel velký trh čítající několik desítek miliónů osob bez
toho, že by se musely zavázat otevřít svůj trh firmám pocházejícím z poražených
zemí.
Obdobné
liberální závazky týkající se domácího trhu jako poražené státy muselo přijmout
i Československo, které se zavázalo (zákon 1921c) podrobovat zboží dovážené do
země ze smluvních států mírových smluv pouze nejpříznivějším clům, která
platila dle rakousko-uherského celního sazebníku z roku 1914 (čl. 16),
poskytnout jakékoliv výhody automaticky i ostatním smluvním stranám (čl. 17) a
navíc se zavázalo neučinit žádné opatření, které by mu po určitou dobu bránilo
v účasti na smlouvách o mezinárodním obchodu sjednávaných pod patronátem
Společnosti národů (čl. 17) . Ani v této smlouvě se neuvádí, že by snad ostatní
státy, zejména pak ”čelné mocnosti”, poskytly stejnou výhodu Československu, obecně
lze charakterizovat ekonomické části mírových smluv a smlouvy 1921c jako
nevyvážené a jednostranně výhodné pro vybranou skupinu států - čelných
mocností.
Jiným
ekonomickým závazkem bylo převzetí části dluhu býv. Rakousko-Uherska
nástupnickými státy vč. Československa v souladu s čl. 254 zákona 1921a, čl.
203 zákona 1921b a čl. 186 zákona 1922a) . Nejméně se Československá republika
podílela na dluhu býv. německého císařství, jelikož území postoupená
Československu dle Versailleské mírové smlouvy byla relativně malá, významný
podíl však měla při přebírání dluhu Rakousko-Uherska. Trefně komentoval
postavení Československa v otázce dluhů býv. Rakousko-Uherska první čs. ministr
financí dr. A. Rašín ve svém dopise dr. E. Benešovi ze dne 4.1.1919 : ”Budeme-li
postaveni na roveň s Německým Rakouskem a Maďary, budeme-li se muset s nimi o
dluhy zde nadělené rozděliti, tak jsme vlastně utrpěli velkou porážku. Vídeň a
Maďaři vylezou z celé katastrofy ještě dosti slušně, za nějakou chvíli nabudou
kuráže, budou intrikovati s Německem proti nám a čtyřdohodě ...” (Rašín
1994, s. 220).
Vojenským
závazkem plynoucím z podpisu mírových smluv bylo ustanovení požadující
nebudovat vojenská zařízení na čs. území na pravém břehu Dunaje (čl. 56 zákona
1921b a čl. 51 zákona 1922a). Bezpečnost Československa a dalších evropských
států před napadením Německem, Rakouskem či Maďarskem byla naopak zajištěna
tvrdými podmínkami odzbrojení armád těchto států (zejména německé) a zákazem
výroby vojenských zbraní v těchto státech či obchodování se zbraněmi s
uvedenými zeměmi.
7. Závěr
Mezinárodní
uznání československé suverenity, jeho zařazení mezi spojenecké státy ”čelných
mocností” a výše uvedené územní zisky by nebyly možné bez politických a
vojenských akcí československého domácího a zahraničního odboje v době první
světové války. Z mírových smluv však vyplývá křehké postavení Československa na
mezinárodní scéně na počátku 20. let .
Ve
zmíněných dokumentech se vyskytuje řada nedostatků, které vedly k zániku jimi
založeného mezinárodního systému. Jsou však známy pozitivní případy, kdy se
státy skutečně držely ustanovení mírových smluv, např. v československo-polském
sporu o východní Slezsko, Oravu a Spiš, kdy rozhodnutí sporu bylo oběma státy -
členy Spojených národů - delegováno na spojeneckou komisi, která v roce 1920
stanovila definitivní hranice mezi oběma státy .
Seznam použité literatury :
1. Zákon (1921a) : Mírová smlouva mezi
mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem ; In Sbírka zákonů, zákon č.
217/1921 Sb., Praha
2. Zákon (1921b) : Mírová smlouva mezi
mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem ; In Sbírka zákonů, zákon č.
507/1921 Sb., Praha
3. Zákon
(1921c) : Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a
Československem ; In Sbírka zákonů, zákon č. 508/1921 Sb., Praha
4. Zákon (1922a) : Smlouva mezi mocnostmi
spojenými i sdruženými a Maďarskem ; In
Sbírka zákonů, zákon č. 102/1922 Sb., Praha
5. Zákon (1922b) : Zákon o mezinárodních
smíšených rozhodčích soudech ; In Sbírka
zákonů, zákon č. 146/1922 Sb., Praha
6. Zákon
(1922c) : Vyhláška ministra zahr. věcí o soudním řádu smíšeného rozhodčího soudu československo-maďarského;
In Sbírka zákonů, zákon č. 413/1922,
Praha
7. Šedivý I. (2001) : Češi, České země a
velká válka 1914-1918, Praha, Lidové noviny
8. Miquel P. (1994) : Poslední králové
Evropy, Praha, Mladá fronta
9. Dorazil O.(1997): Světové dějiny v
kostce, Vimperk/Rudná u Prahy, Papyrus / JEVA
10. Pichlík K., Vávra V., Křížek J. (1967):
Červenobílá a rudá, Praha, Naše vojsko
11. Baňouch H., Fedorko M., eds (2000):
Mezinárodní organizace, Brno, Masarykova univerzita
12. Rašín L. (1994) : Paměti dr. Aloise
Rašína, Brno, Bonus
Důležité upozornění :
Tento článek či jeho část nesmí být publikován, přetiskován či
převáděn do jakékoliv materiální či nemateriální formy bez písemného souhlasu
autora
Vaše dotazy či připomínky autorovi tohoto článku
můžete zaslat přímo na jeho e-mail